Prevence

Proč prevence

Proti nemocem se dá bojovat v zásadě dvojím způsobem: jejich léčbou, jejich předcházením – prevencí. Pro prevenci nemocí existuje samostatný lékařský obor – „Preventivní lékařství“. Je to vědní obor, jehož náplní je „předcházení nemocem a posilování zdraví“.

Dva druhy prevence

Prevenci nemocí je možno dělit na základní druhy, které se značně liší svojí podstatou:

• Primární
  • Eliminování příčin nemocí, zvyšování odolnosti vůči nemocem;
• Sekundární
  • Časná diagnóza poruchy, přerušení procesu vzniku onemocnění ještě před symptomatickým stádiem

V rámci tzv. primární prevence se snažíme ovlivnit příčiny nemocí – tedy snížit vliv rizikových faktorů a zvýšit působení ochranných. Mezi ochranné patří i zvyšování odolnosti organismu. Snažíme se tedy zabránit samotnému vzniku onemocnění, nebo alespoň tento vznik co nejvíce oddálit. Primární prevence je založena prakticky výhradně na aktivitách samotného jedince - na jeho životním stylu, tedy jeho chování a jeho volbách, rozhodnutích. K tomu ale potřebuje být dobře informován o tom, co zdraví škodí, co prospívá, a rovněž co je podstatné a co méně podstatné. Zbytek už je otázka vůle.

Podstata sekundární prevence je jiná – jedná se o časné odhalení nějaké již vzniklé poruchy či přímo nemoci, pokud možno v časném stádiu, tak aby nedošlo k vlastnímu plnému rozvoji, k tzv. klinickému stádiu s rozvojem příznaků, a porucha či nemoc mohla být úspěšně vyléčena. Sekundární prevence je z větší části v rukou lékařů. Spočívá především v organizování preventivních prohlídek a zvaní na ně. Ale i zde záleží na určité přiměřené míře sebesledování u každého jedince, na znalosti časných varovných příznaků poruch zdraví a na znalosti některých konkrétních parametrů vlastního zdravotního stavu.

V čem se liší prevence od běžné léčby

Zatímco v případě běžných léčebných postupů lékaře vyhledá člověk s nějakými potížemi, v rámci primární prevence se lékař zajímá o v zásadě zdravé jedince. Přesto u nich provádí preventivní vyšetření, aby odhalil rizika, která ohrožují zdraví dotyčného do budoucna. A velmi podstatný rozdíl je v opatřeních: zatímco běžnou léčbu může přijímat pacient víceméně pasivně (např. pouze bere léky podle předpisu), v případě primární prevence je zcela nezbytný aktivní přístup dotyčného – on sám musí provést změny, které mu lékař může pouze doporučit. Doporučená opatření se prakticky výhradně týkají chování, tedy životního stylu. Jestliže je například člověk obézní, může zhubnout jen svým vlastním úsilím, a to tak, že změní svoje stravovací návyky a zvýší svoji pohybovou aktivitu. To za něj lékař, ale ani nikdo jiný, neudělá.